Nutno říci, že přes veškerou kritiku na tom náš vzdělávací systém není až tak špatně, přestože od kvalit v severských státech má ještě daleko. V čem tedy vězí problémy, které našemu vzdělávacímu systému nedovolují posun vpřed?
Je nesmysl svalovat vinu pouze na jednu složku systému, jako třeba na dnešní děti a jejich nechuť se učit. Problémy jsou zapříčiněny všemi složkami, které mají na vzdělání vliv, tedy jak žáci, tak učitelé, ale i samotná veřejnost.
1. Co se učitelů týče, rozhodně nelze paušalizovat, neboť jejich kvalita se liší nehledě na věk, nebo zkušenosti. U mladých učitelů je většinou problém, že nedokážou správně odhadnout množství látky a jejich náročnost pro žáky nižších tříd. Naopak u starších učitelů se velmi často setkáváme s takzvaným „syndromem vyhoření“. Takoví učitelé berou svou práci jako rutinu, aniž by se nadále vzdělávali a brali ohled na individuální potřeby žáků, nebo změny v učebním plánu.
2. Samotní žáci jsou pak takovými učiteli demotivováni a učební látka je pro ně jen nutným zlem, kterou pouští jedním uchem tam a druhým ven. Není se čemu divit, že když není učitel schopen žáka zaujmout, především co se mladších ročníků týče, je jejich pozdější přístup ke vzdělávání spíše pasivní a vyhledávají si jiné aktivity.
3. Na vině mohou být i rodiče žáků, kteří spoléhají výhradně na učitele. Přenechávají mu veškerou zodpovědnost za vzdělání dítěte a sami neprojevují žádný zájem, nebo iniciativu. Pokud sami rodiče postrádají vzdělání a na školu pohlíží spíše s despektem, může toto stanovisko přejít i na dítě, pro které pak učitel nepředstavuje žádnou autoritu a učení je ztrátou času.
Jak se z tohoto bludného kruhu vymotat? Změny by zřejmě měly přijít z míst nejvyšších, které by z učitelské profese opět učinily prestižní povolání s adekvátním hodnocením. Pomohl by i pečlivější výběr budoucích učitelů, což jak se zdá, je zatím běh na dlouhou trať.